Jednoho krásného jarního dne se na prahu dětského oddělení objevil nenápadný muž (nakonec se z něj vyklubal pan malíř, ale abych nepředbíhal), který nabídl pomalovat stěny dětského oddělení tak, aby vymizely zbytky bílé barvy, která na stěnách ještě zůstala. Přinesl s sebou zázračnou knížku s obrázky a návrhem, aby na stěny přijely mašinky se strojvůdci, přiběhly myšky se sýrem a aby s sebou přivedly ještě další a další lidičky, zvířátka, autíčka a lodičky.

Veškerá aktivita byla podpořena nabídkou Nadačního fondu Zdeňky Žádníkové, který by všechny malovánky finančně podpořil. Obrázky sami působily kouzelně stejně jako nadšení pana malíře a tak se postupně toto nadšení přenášelo i na nás. Tedy upřímně řečeno, nešlo ani tak o přenášení jako o okamžité přeskočení. Za chvilku jsme už procházeli dětským oddělením a v duchu jsme na jednotlivé stěny malovali společně všechny obrázky. A potom přišla ta dlouhá doba tvoření. Pan malíř přicházel na dětské oddělení a po vzájemné domluvě maloval tam, kde to bylo z provozních důvodů možné. Často se pan malíř prodíral mezi malými pacienty a často jsme se my s maminkami a dětmi prodírali barvami, které se zrovna chystaly skočit na zeď. Sžili jsme se natolik, že na několik měsíců byl pan malíř součástí našeho kolektivu, spolu jsme se radovali z objevujících se barevných příběhů na stěnách. A tak v ambulanci vyrostla přírodní scéna s vláčkem v herně a navíc se ještě na stěně objevil laťkový plot, který vše dokreslil. Náročnější to bylo na jednotce intenzivní péče a to nejen z hlediska provozu, ale také z hlediska našeho přání, aby se i na stropě odvíjeli různé příběhy. Vždyť odpovězte si sami sobě :“ Chtěli byste se dívat dlouhé hodiny na bílý strop ??“ Tak se na stropě objevila nejen duha, ale také kus rybníku a spousta veselých zvířátek. Maminky potom mohly dětem, které jsou upoutány na lůžko, povídat dlouhé pohádky o myškách, čápech a červících. Celé snažení pokračovalo cirkusovým prostředím s velkým slonem na chodbách další stanice dětského oddělení, kdy cirkus nenápadně přechází ve vodní hladinu a nakonec i pod ní s mnoha barevnými rybičkami. Prostředí přírody pak končí v čekárně dětského oddělení, kde se příroda spojila i s původní výzdobou, kdy dřevění ptáčkové „usedli“ na větve nového stromu a dlouho osamocená dřevěná kočička si mohla konečně popovídat s myškami - novými kamarády. Po mnoha dnech a týdnech bylo dokončeno společné úsilí a mohli jsme se sejít všichni – pan malíř Libor Škrlík, lékaři a sestřičky z oddělení a také Ti, kteří byli během celého projektu v pozadí, ale bez jejich nadšení a řízení celé „akce“ by se dobrá věc nemohla nikdy podařit. Prohlédnout si zlatý konec díla přišla paní Zdeňka Žádníková a ředitelka nadace paní Gabriela Kudláčková. Zlatým hřebem bylo večerní společné setkání jako vyvrcholení několikaměsíční práce.
Rád bych nakonec poděkoval za dětské oddělení, za nemocné děti a jejich rodiče všem, kteří se na tomto projektu podíleli – paní Žádníkové, paní Kudláčkové, panu malíři Škrlíkovi, všem sponzorům, kteří podpořili dobrou věc a všem, kteří byť menším dílem pomohly dětem v klidu prožít chvíle nutného pobytu v nemocnici.

Za celé dětské oddělení
Vladimír Němec
prim. dětského oddělení
Pardubická krajská nemocnice a.s.